Příběh

Lavička u řeky Otavy.

Psal se rok 1991 asi rok a půl po listopadové revoluci. Seděli jsme tenkrát s kolegou na lavičce u řeky Otavy a řešili zásadní problém, s kterým jsme se ještě nikdy nesetkali. Jako vcelku výkonní anténáři strakonického Elektroservisu, který byl v těchto dnech zprivatizován, jsme dostali od nového majitele nabídku pokračovat pod ním, nebo odejít. Takže na jedné straně jako zaměstnanci s určitou jistotou, ale zároveň i závislostí a nebo na druhé straně volba být svými pány, ale s rizikem, že to nevyjde. Tehdy jsem si řekl, že už mám dost toho, aby mně někdo v životě pořád brzdil a rozhodl jsem se pro druhou možnost. Kolegovi to ještě chvilku trvalo, ale nakonec se přidal. To bylo hlasů z okolí, jako – jste blázni, do půlroka zkrachujete, potopíte se atd. Neposlechli jsme a udělali dobře.

Jak jsme začali.

Těžce. Já měl pár tisíc a kolega ještě méně. Koupili jsme tedy ojetou  dvanácetrojku , fax a nějaké zásoby. Na měřák jsme zatím neměli, tak jsme si jej vyrobili ze sovětského minitelevizoru Šilelis. Jo tenkrát to prostě jinak nešlo. Prostory jsme neměli žádné, takže v bytech jsme každý vyčlenili jednu místnost a měli jsme dílnu, kancelář a sklad. Jelikož doba byla docela příznivá a po televizním příjmu byl přímo hlad, začalo se nám docela dařit. Navíc jsme spustili takovou minivýrobu anténních prvků a pořídili profi měřící techniku.

Krámek.

Bohužel pořád jsme ale dělali jen práci a ne obchod. Začali jsme tedy shánět pronájem nějakého obchodu. Nakonec jsme našli místnost na konci náměstí. Sice jsme ji museli hodně stavebně předělat, ale na konci tohoto úsilí byl funkční obchůdek. A obchůdku se dařilo, byly to léta satelitů a trh byl dosti nenasycen. Na montáže jsme museli přibrat člověka, případně předávat práci jiným firmám, aby se vše stihlo. Pracovalo se soboty, neděle, svátky a nebylo výjimkou, když jsme montovali satelit a paní domu již připravovala kapra k štědrovečernímu stolu.

Vlastní objekt.

Uběhlo 5 let, krámek přestává stačit, příbíráme do firmy třetího, zakládáme s.r.o. a kupujeme nedaleký objekt. Není sice v centru, ale získáváme tolik potřebné prostory a nejsme již závislí na pronájmu. V roce 2000 ještě provádíme celkovou rekonstrukci a zároveň přístavbu garáží, skladů a dílen.

Mladá krev.

Čas nemilosrdně utíká a tak i my se postupně blížíme důchodovému věku. Pokud má firma fungovat a prosperovat dále, je třeba doplnit energii. No a pokud nechceme přijít o to, co jsme pracně za celou dobu vybudovali, je třeba toto dílo postupně předat a to nejlépe svým potomkům. To se nám na jaře roku 2017 podařilo uskutečnit, čímž došlo k celkové reorganizaci společnosti. Z firmy odchází na zasloužený odpočinek Jaroslav Fabinger a do firmy vstupují mladíci Roman Slapnička a Vladimír Lopata jun. Jardovi tímto děkujeme za vše co pro firmu udělal.

Dnes.

Za těch více než 25 let jsme načerpali spousty zkušeností a ikdyž  je v současnosti stále těžší se udržet v ohromném tempu technického rozvoje, vyrovnat se s přetlakem nabídky nad poptávkou, konkurencí (hlavně cenovou) v podobě řetězců a levných eshopů, přesto je tu cesta jak dál. Snažíme se pracovat sami na sobě, abychom svému oboru stále rozuměli a stačili jeho rozvoji. Uvědomujeme si, že učení nekončí s nějakou školou, nebo kurzem, učení nekončí totiž nikdy a ten kdo chce obstát, musí se učit celý život.  Kdo tohle pochopí, může jet tím vlakem, nabírajícím stále větší rychlost. Kdo ne, může mu tak akorát smutně zamávat.

Jak dál ?

Nemůžeme konkurovat cenám levných eshopů, řetězců a obchodů, které vám prodají krabici přes pult, nebo z auta. Naše ceny budou sice vyšší, ale můžete od nás čekat podporu, servis, radu a vstřícnost. Nechceme nespokojeného zákazníka. Naším cílem je pouze zákazník spokojený,  který za své peníze dostane kvalitní zboží, kvalitní službu a bude se k nám rád vracet. Přece proto jsme se tenkrát rozhodli, tenkrát před léty na lavičce u řeky Otavy.

 

Miroslav Slapnička – jednatel firmy